Postelníček
Nenapadá mě nic lepšího, než pro změnu z vody vystoupit na souš a podívat se do kalendáře, abych se ujistil, že nejlepším - přímo up-to-date tématem, jsou strašidla pedagogická. Nedávná velká voda posunula mnohde (a tady také) začátek školního roku a tak pro mne tento týden začal po dlouhé době prázdnin téměř zapomenutým kňouráním Mně se nechce, nárazy spícího teď už školáka do skříní při cestě do koupelny a nečekané útěky zpět do postele.
Staří Češi takové problémy nemívali. K dispozici jim byl bubák jménem Postelníček, který takovéto pozdní ptáče lechtal stéblem slámy na chodidle tak dlouho, dokud ho z postele nevyhnal.
Kdybyste o nějakáme postelníčkovi (někde mu říkají postelnička nebo koutníček) věděli, dejte mu mou adresu, mám pro něj připravenou exkluzivní smlouvu. Jenom ne postelníčky od Staré Paky, ti otravovali v noci. Šustili ve slamníku a hledali špatně vymlácené klasy.
(12. září 2002)
Nemodlenka
Bubák, který podepsal kontrakt s katolickou církví a podle smlouvy po soumraku odnášel děti, které se nechtěly modlit. Do domu pronikala nemodlenka v podobě můry, ale pravděpodobný policejní popis by zněl:
Astenické až skutečně vyzáblé postavy, bílých tváří, naposled byla spatřena v bílé říze.
(12. září 2002)
Krvavé koleno
Krvavé koleno si pamatuji osobně z dávnověku svého dětství. Tedy, osobně ... Nikdy jsem ho bohužel neviděl, což je pro bubákologii ohromná škoda. Byl bych totiž první, kdo by mohl vědecky popsat a zařadit tento svébytný druh.
O tomto pedagogickém strašidle je známo pouze to, že prohání děti, které se toulají po soumraku venku. Okřídlená věta: Nechoď tam, chytí tě krvavé koleno, je natolik tradiční, že jsem se s ní setkal nejen já, ale uvádí ji i Radovan Krátký v Bubácích.
(12. září 2002)
Škrabinožka a Pucnoha
Babizna Škrabinožka nosí v kabele břitvy, sekáčky, nože i další, ostřím vybavené nástroje. Nechybí jí samozřejmě ani brousek. Někde ve stínu domu jím své nářadí přibrušuje, aby bylo nachystáno pro špindíry, kteří nedohlédnou na špinavé nohy a odmítají si je umýt, řkouc: "Mám je čistý."
Jihočeský dědek Pucnoha je Škrabinožčiným příbuzným. Narozdíl od ní pracuje pořízem a zákazníky svírá do kozla, truhlářského nástroje, na němž se jinak vyrábí násady.
(12. září 2002)
Kordula
Žila v rákosí u rybníků, s vodními strašidly neměla ovšem nic společného. Od jara do podzimu ze svého skrytého stanoviště vyhlížela oběti. Kdo se brouzdal bos v blátě nebo v kalužích, tomu pak v noci rozsekala kůži na chodidlech.
Na Moravě jí říkali Paní Hachla.
(12. září 2002)
Koňská noha
Velikosti kočky, s jednou, koňskému kopytu podobnou, velkou nohou. Číhala na půdě a když nikým nehlídané děti začaly demolovat byt, probudila se, seskočila dolů a začala řádit. Na co dupla, to ruplo, prostě v devastaci ještě pomohla.
Nezvedené ratolesti sice vystrašila, ale konečný výsledek byl stejný, ne-li horší.
Nejspíš proto se záhy ocitla na dlažbě.
(12. září 2002)
Černý muž
Dlouhý a hubený, navlečený do hábitu, plného kapes. Nosil pytel a číhával za dveřmi - ufňukané prcky pak strčil tu do volné kapsy, tu do pytle, který byl podobných ukňouranců plný. Připomíná tím svého italského příbuzného parasaca.
(12. září 2002)
Polednice
Od strašidel pedagogických je k démonům času co by kamenem dohodil. Ještě blíž. V Čechách se totiž dětským bubákem stal pověstný daemon meridianus, polednice. A nevzala tu práci jako přilepšení k důchodu, jak v takových případech bývá zvykem.
Nebylo nutné provádět zdlouhavé empirické výzkumy a vést mnohaletou statistiku, aby si lidé uvědomili, že polední žár sebou nese nebezpečí úžehu. A před účinky slunce je nutné chránit především děti dodnes.
Polednice ve své původní podobě představovala strážnou bytost polední hodiny duchů. Pokud přistihla někoho na poli, vyhnala ho. Pracoval-li, musel strávit celou hodinu odpovídám na vlezlé a dotěrné otázky. Nebo hůř - donutila ho celých šedesát minut bez přestání hovořit. Když se odmlčel, hrozila mu dekapitace, čili setnutí hlavy. Protože se nedochovaly záznamy o nálezech bezhlavých zemědělců, zdá se, že už naši předkové toho dokázali namluvit docela dost. Občas za ni zaskakovala kosířka nebo serpolnica, jinak démoni vegetační.
Občas, patrně když nikoho na poli nepřistihla, plížila se polednice k domům a kradla děti. V epické šíři o tom vypovídá Karel Jaromír Erben v eponymní básni ze sbírky Kytice. Případně létá ve vichřici a zabíjí dotekem.
Tuto nebezpečnou madam, někdy v podobě stařeny s koňskými kopyty, oděnou v bílém, znali všichni západní Slované, každý národ pochopitelně pod svým jménem, takže se můžete setkat i s południwkou, přezpołnicí nebo připolnicí. V Polsku má například při létání společníky, sedm černých psů.
K polední hodině v Čechách patří ještě poledníček, chlapec v dlouhé bílé košili, který také hlídal polední klid. Občas dával pozor i na polní zloděje a také lezl do řemesla bludným kořenům. Vycházel z lesa a pokřikoval na lidi. A protože na ně volal jménem, mnozí se pochopitelně šli podívat, kdože jim to něco chce. Poledníček je povodil po lese a pak se ztratil.
(18.9.2002)
Půlnočnice
je samozřejmě démonem půlnoční hodiny duchů. To už se samozřejmě na poli nikdo nenašel a tak má blíž k démonům osudu. Stejně jako keltská banshee zpěvem oznamovala svým půlnočním zjevením smrt. I ona měla chlapeckou variantu, půlnočníka, chodícího stejně jako poledníček v dlouhé bílé košili.
(18.9.2002)
Klekánice
Je spojena samozřejmě s hodinou, kdy se zvonilo k večerní motlidbě. Moc si strašení dospělých neužila, záhy se stala pedagogickým bubákem, zahánějícím děti domů. Chodívala v šedivém hábitu.
Její mužský protějšek, klekáníček, pro změnu nebyl chlapcem, ale malým mužíkem, chodícím občas po kolenou. Patrně proto, že nosil pytel a strkal do něj neposlušné děti. Taková tíha se občas pronese. Neposluchy skladoval ve skrýši pod zvonicí.
Rokycanský klekáníček se nešklebil, usmíval. jenom neměl rád, když na něj někdo pískal. Patrně to odkoukal od hejkalů, protože po jejich zvyku pohvizdovi skočil na záda a umořil ho k smrti.
(18.9.2002)
Haferbock a Kornmutter
Když jsme se minulý týden přiblížili, díky záskokům některých vegetačních démonů za démony času (jak bylo odhaleno, bere kosířka některé směny za polednici), pak u nich, na malou chvíli, zůstaneme.
Z Encyclopedia mythica jsem ruče vylovil dva z našich západních sousedů. Tím prvním je haferbock, polní démon, jehož jméno znamená ovesný kozel. A nic víc o něm nevím.
Druhým návštěvníkem je dáma - Kornmutter, čili Obilná matka. Znají ji - pochopitelně pod různými jmény - po celé Evropě a to už hezkou řádku let. Patří k mystériím sklizně, k dožínkám, oslavám úrody, a bývá ztělesňována v posledním snopu, který se odvážel z pole.
V Čechách zase bývalo zvykem poslední hrst obilí přidávat do setby pro rok příští, oslavy rujanských Slovanů v Arkoně mívaly oficiální podobu, kdy Svantovítův velekněz věštil z picího rohu, který bohova socha držela v ruce a z velkého koláče; po obřadu vypukla oslava, z níž nikdo nesměl odejít střízlivý. V Británii prohlašovali poslední snop nebo náklad za Královnu žní nebo také za Johna Barleycorna, Keltové a Indiáni z kmene Krí tančili kolem ohňů ... Bylo toho hodně a opravdu ve všech kulturách, neboť na sklizni pochopitelně záviselo přežití.
V Západní Evropě mívala tato bytost většinou podobu stařeny, alespoň podle jmen. Baba (Babizna) jí říkali například ve Skotsku, Walesu, Polsku či Prusku. Ale o tom snad někdy příště.
(25. 9. 2002)
Nočnica
A zpátky ke Slovanům. Do nepříjemné společnosti jedné z mnoha nočních můr, nočnice. Znají jí v Rusku, Polsku, na Slovensku i v Srbsku. Chodívala po nocích trápit děti, což jistě nesvědčí o její odvaze.
Matky postižených potomků měly různé možnosti, jak se s nebezpečím vypořádat. někde dávaly do kolébky nůž nebo kolem ní nožem vyryly kruh.
Protože se podle některých autorit nemohou nadpřirozené bytosti dotknout železa, ukrývala se pod podlahu u kolébky sekera.
Nočnica vypadala jako postarší osoba ženského pohlaví - řekněme rovnou babizna. Znali ji i v Bulharsku, kde vypadala ještě příšerněji a žila v lese. Říkali jí tam ovšem gorska makva.
(25. 9. 2002)
Divoký lovec
Tento lesní přízrak patří do úzké skupiny vyvolených, k mým oblíbeným démonům. Sám ani nevím proč. Možná proto, že se objevuje především za bouře a vichru. Tmavý, mlčenlivý, sedící v sedle rovněž tmavého koně. Občas nemívá hlavu. Divoký lovec od Kostelce nad Černými lesy má ohnivou kápi.
Někdy býval spatřen nehnutě sedící na pařezu nebo kameni, děsivější je ovšem v čele Divoké honby. Té se někde říká Štvaní a je složena z démonů, duchů, pekelných koček, vyžlat, vlkodlaků, medvědů a dalších potvor. Za bouře se žene lesem, s divokým lovcem na čele. Tahle zábava je smrtelně nebezpečná pro každého, kdo zůstal v lese. Jednou z mála účinných obran je zůstat ležet obličejem k zemi nebo kolem sebe narýsovat magický kruh. Někdy mohou být nebezpečné i obvyklé věci - jistý člověk u Jarošova nad Nežárkou rozvázal pytel od obilí, který našel u říčky Žirovničky a z pytle vyletěla smečka psů.
Divoká honba někdy vyjížděla z lesa až na kraj vesnic, Divoký lovec pak házel na zápraží krvavé kusy zvěřiny nebo koňského masa. U Merklína se vypravovalo, že kdo od Divokého lovce kořist přijme, stane se jedním z přízraků honby.
Štvaní občas plní i jiné úlohy - u vrchu Na strašidlech u Horní Blatné, hlídá klíč k pokladu, který je v kopci ukryt.
Někdy nebýval Divoký lovec původu nadpřirozeného, ale zakletým člověkem, jako v Dolním Žandově, kde jím byl kastelán zdějšího hradu Boršova nebo ve Vansdorfu; tam to odnesl zbožný rytíř Banadietrich. Jindy nevedl divokou honbu on, ale divocí myslivci (u Jindřichova Hradce), přízrační rytíři (Kopisty u Mostu). Již zmíněného kosteleckého lovce doprovázela při štvaní žena, jezdící na koni bez sedla. U Kyšperka vedla Divokou honbu víla (nebo čarodějka) Běla či Vela. Ta kdysi žila na Doubravké hoře, kde číhala na své oběti. Později se i se svým černým psem propadla do země a začala jezdit v čele štvaní.
U České Třebové vedl divokou honbu pro změnu lesní duch Huráně, který jinak žil v jedné lesní studánce, v Kovářské u Vejprt Hainzmichl, tamní varianta hejkala, který strašívá v lese. u Lázní Kynžvart pro změnu vyrážel na lov obr Kober, tamní lesní duch, u Mariánských lázní černý muž, zvaný Hajman.
Pověsti o Divokých lovcích a Štvaní pochází především z Čech, zejména z pohraničních hor, na Moravě jsou vzácnější, což neznamená, že by se tam Štvaní neobjevovalo, zejména na Jihlavsku.
(5. 10. 2002)
Hejkal
Divokým lovcem jsme se přenesli do lesa, mezi početnou rodinu vegetačních démonů, lesních bytostí, přízraků a duchů. Les je pro nejrůznější bubáky stejně živnou půdou jako voda.
V Čechách mezi nejznámější patří bezpochyby hejkal, lesní duch, pokřikující na lidi. Kdo mu odpověděl, toho hejkal roztrhal, případně mu skočil na záda a tloukl ho po hlavě. Na Vysočině se mu říkalo Hejkadlo.
Vypadal jako člověk - černý muž, nebo malý chlapec s velkou hlavou a slabýma nohama. Jindy se objevoval ve zvířecí podobě.
Podle tradice se mu člověk mohl ubránit opáleným koštětem.
(5. 10. 2002)