close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

povitky podruhe

6. března 2007 v 19:49 | tyna nela saja


Baj Bajania

Jakutsko je velkým územím, ležícím na Sibiři na řece Leně a Jakutové jsou tamním národem, jež se do tohoto kraje dostavil někdy mezi třináctým a šestnáctým stoletím. Dnes jsou promícháni s Evenky, Čukčy, Eveny i Rusy, ale stále tvoří svébytný národ s bohatou kulturou, zapisovanou už od devatenáctého století.
Proč vám to říkám? Jak prosté - o jakutském lesním bohovi Baj bajaniovi totiž vím pouze to, že je lesní a jakutský a potřebuji se z nedostatku informací nějak vylhat.
(20.10.2002)

Tore

A teď rychle do tepla, na Sibiři člověk snadno prochladne. Dnešní poslední cesta vede až do afrického Zaire, mezi pygmeje, trpasličí obyvatele tamních končin. A je to audience u vysoce postavené osoby.
Tore, lesní bůh a pán zvřat, patří totiž mezi úzkou skupinu vyvolených božstev - demiurgů, čili Stvořitelů. Občas vypadá jako stařeček s dlouhými vousy, rád se převtěluje do levharta a ještě raději dokazuje svou existenci bouří. Případně duhou.
Díky svému vysokému postavení se mu dostalo i pocty stát se kmotrem jednoho geo (vlastně rheio) grafického útvaru na Saturnově měsíci Rhea.
(20.10.2002)

Mami Wata

Z lesa do vody. Mami Wata je vodní panna, obývající západní pobřeží i střední Afriku. Má dlouhé tmavé vlasy, krásné oči i pleť. Občas se objevuje - jako každá taková - s rybím ocasem, někdy chodí po dvou. Jako každá slušná krasavice jde s dobou - v dnešních časech má v oblibě oběti v podobě parfémů (z dovozu), slunečních brýlí nebo coly. Její oblíbené barvy jsou červená a bílá.
Narozdíl od jiných démonů a božstev je dodnes velice oblíbená
(26.10.2002)

Mokele Mbembe

Když už jsme se dostali do Afriky, představím vám tvora, na něhož se hojně věří i dnes. A nejen v Kongu. Neodvážím se zaplétat do sporů s kryptozoology (a obrovskou setrvačností, s níž jejich mysl putuje, nažhavena impulzem možné existence záhadného tvora, pomíjeje na své cestě další, pro ně už ne tolik příznivá fakta). To bych se dostal někam úplně jinam. Ale přece jen ... Je hezké argumentovat nově objeveným druhem buvola - a to je jaksepatří velké zvíře - jenže poznejte, že kráva, která vám přechází přes cestu ještě není ctihodné vědě biologické známa. I ryba paní Latimerové to má k druhohorám daleko, ona sama v nich nikdy nežila, to jenom všichni její příbuzní, což zoologa nepochybně fascinuje. Ona je totiž ryba velkým organismem, k vývojovým změnám mnohem náchylnějším, než například ramenonožci rodu Lingula, kteří se z prvohorního ordoviku dožili dneška aniž by si jich Matka Příroda nějak podstatněji všimla.
Mám to těžké. Na jednu stranu jsem ochoten věřit - a ochotně věřím - že, dejme tomu, za sněžným člověkem se lze vypravit a zaznamenat úspěch, byť možná s překvapením. Oplývám přesvědčením, že některá zvířata, jimž jsme nesli věnec na pleistocénním pohřbu, by si mohla přečíst svůj nekrolog ještě nedávno. K jiným věcem mě nikdo nedonutí (Nikdy neříkej nikdy, já vím, tedy zatím nedonutí).
Mokele Mbembe může být zatím nepopsaným plazem - a ne malým - ale rozhodně ne přežívajícícm dinosaurem. Už vůbec ne sauropodním dinosaurem.
Tak a teď jsem hodil závěr na začátek. Vracet to nebudu.
Mokele mbembe, čili přeloženo z pygmejštiny Obluda, která zastaví tok řeky, je šedivý, s dlouhým krkem a dlouhým ocasem, s jedním rohem na hlavě a jedním zubem v tlamě. S oblibou potápí čluny, ač je jinak býložravcem. Žije v podvodních jeskyních.
Abbé Proyart uvádí (v knize, která vyšla roku 1776), že sloní nohy tohoto tvora jsou opatřeny silnými drápy a že jeho bratři misionáři nalezli v džungli stopy těchto nohou o průměru devadesáti centimetrů. A od té doby se objevila celá řada svědectví, pozorování a popisů. Bohužel ne s fotografiemi, které by mohly obohatit můj archív. Až na patnáctivteřinový záběr japonského filmového štábu z roku 1992, na němž je vidět cosi velkého, plujícího pod hladinou jezera ...
(26.10.2002)

Drak

Drak (respektive dva draci)
Dlouho jsem nevěděl, jak se vypořádat s draky. Tedy, ne že bych se jim chtěl postavit jako svatý Jiří (který v podstatě neudělal nic jiného, než se pomodlil a drak se prostě vzdal), ale drak je stvoření natolik obecné, že by vydalo na knihu. Dvě. Tři. A možná ještě po dvaceti letech. Ale nakonec mě jedno řešení napadlo.
Drak, jak většina ví, je bytost okřídlená, mnohdy několikahlavá, ohnivá (avšak často přebývající ve vodě, jak se dozvíte), symbolizující zlo a konající zlo, s níž muselo v dávných dobách bojovat mnoho hrdinů i zbabělců. Mezi nejznámější draky patří Fafnír z pověsti o Siegfriedovi, draci britští a francouzští, o antických nemluvě. Ale existuje i pěkné hejno draků tuzemských. Právě těm se budeme věnovat. Za moment, až vyřídím některé obecnosti.
Toto povídání se veskrze dotýká západní formy draka, nikoliv východní, užitečné a kladné. Výlety do Číny si nechám někdy napříště. A aby bylo jasněji, stejně jako u čertů a příbuzenstva, i tady si nechám místo pro pozdější odkazování na draky konkrétní a příbuznou čeládku. Prozatím si můžete odskočit třeba k tvorům jako jsou:
Tak, a oficiality máme za sebou.
Česká drakologie zastává dva zásadní názory na vznik draků. Tím obecnějším je vývoj z hada, jemuž po nějakém čase narostou nohy. Této přechodné formě se říká smok. Nu a když se smok opatří i křídly, stává se drakem. Podobným vývojem prochází kupříkladu i prašivec.
Nejznámějším českým drakem je ten od Trutnova. Přitom to bylo stvoření přinejmenším zbabělé, živilo se mrtvolami, jež vykrádalo ze hřbitova, založeného jistým uhlířem Trutem. Uhlíř tajemného zloděje s pomocí havranů odhalil (dobře, v Hobitovi to byl drozd, ale havrani v tom příběhu také hráli podstatnou roli na straně dob ... trpaslíků). Trut s pomocí venkovanů draka zatarasil v jeskyni silnými kmeny a ty pak podpálil. Draka zlikvidoval, vysloužil si zemanský titul a založil město. Vycpanou dračí mrtvolu věnoval městu Brnu.
S brněnským drakem to ale mohlo být jinak, protože jiná saň sídlila v Líšni. Ta už byla odvážnější, nakonec však skončila jako mnoho jejích druhů po celé Evropě, předhodili jí volskou kůži naditou nehašeným vápnem. Nevím proč drak, který se jinak dožaduje panny rodu královského a podvrh odhalí, nepozná, že nežvýká maso, ale funguje to. Tenhle brněnský drak se samozřejmě po vydatném obědě napil a pošel.
Stejně skončil drak z Budyně. Bydlíval v řece Ohři a jednou, místo dítěte, které obvykle požíral, spolkl nadívané tele. A stejné choutky míval i drak jínecký, aspoň se to o něm vyprávělo. Najisto ovšem nosil smůlu do stavení, na jejichž střechu usedl, aby si odpočinul.
O tom, že draci mnohdy přebývají ve vodě, není pochyb. Několik jich žilo i v jezeře nad Velkými Karlovicemi na Vsetínsku, tady se také vylíhli.
Ohnivá melanézní (tedy černá) forma draka se v Čechách i na Moravě vyskytovala také. Objevovala se na hradě Drahotuši u Lipníka nad Bečvou, ohnivý drak přilétal i do Dřevíče. Několikrát tu zapálil hrad a pobil dobytek. Pomocí magie se ho později podařilo zlikvidovat. Obdobně v nedalekých Hředlích škodil ohnivý drak, přilétající z vrcholu Džbánu. Toho zabil statečný lesník, samozřejmě pomocí magie. Hředelský drak si pohvizdoval, což před jeho příletem vždy vesničany varovalo. Jak uvádí Martin Stejskal, má tato i některé další podobné pověsti, kořeny v pradávných vpádech Lučanů na česká území. Hvízdali pak nikoliv Lučané, ale pohraniční hlídky.
Na Příbramsku bylo podobných ohnivých draků mnoho. Jeden z nich létal také u Nového Knína z hory Holčovky, další se zabydlel v hluboké jámě za Náklem u Olomouce. Odstěhoval se, když jáma zmizela. Stejně ohnivou stopu ve vzduchu za sebou nechával patrně nepříliš velký drak ze škvoreckého zámku. Sídlil v komíně poletoval nad zahradami. Jiný vylétával z někdejší tvrze v Drahobudicích
Do příběhu téměř pohádkového se dostal drak, žijící v Bělovsi u Náchoda. Dostal zálusk na náchodskou princeznu a nebýt udatného Jiříka, mohlo to dopadnout hrozivě. Drak se v Náchodě i narodil, vychoval ho jistý doktor z ještěrky, kterou krmil lidskou krví. Dospělý netvor se na nějaký čas ztratil, prý na Moravu, ale večer bývalo slyšet zvláštní hvízdání. Nečekaje vlastní záhubu, drak se vrátil a začal decimovat obyvatelstvo. nakonec došlo i na knížecí dceru - a zbytek příběhu naleznete v kterékoliv podobné pohádce.
Aktérem zajímavějšího a ne tolik obehraného příběhu byl drak, na němž uletěla z černokněžníkova vězení dcera hradního pána z Landeku. Landecký pán dceřin dopravní prostředek zabil a zlatý klíč, který jeho potomek přivezl, hodil do řeky Odry aby dceru vysvobodil z prokletí.
To ve Smečně na Kladensku žil černý drak se zlatou korunkou. O korunku a o život přišel ve stejný okamžik, to když mu jeho ozdobu ukradla odvážná slečna. Drak zkameněl a za korunku se ve Smečně postavil zámek.
Draka z kopce Třemšína, jehož se nikdo nemohl zbavit, zase odeslala do bájí jistá vdaná paní, která nesla do lesa svému manželu oběd. Ať už chtěla obluda sežrat oběd nebo ji, narazila na prudký odpor. Žena zaťala srp hluboko do dračí hlavy a mostrum vykrvácelo.
Dračí skála u Jablonce nad Nisou bývala domovem obludy, který se patrně učil od krále Mínóa, protože každý rok požadoval několik lidských obětí. Ty se losovaly, drak je potom sežral - až do dne, kdy před něj předstoupil nenápadný muž s holí. Stačilo jedno zaklínadlo a bylo po drakovi. V nedalekém Liberci byl vybíravější netvor. Stačila mu sice jedna oběť ročně, za niž nechal své okolí na pokoji a řádil jinde, zato jí musela být mladá dívka. Zlínský drak také nelovil doma, odlétal k Vizovicům a na Slovensko, odkud se do díry, v níž v kopcích bydlel, vracel pořádně přecpaný.
Často se ve spojitosti s draky hovoří o velkých pokladech. Čeští draci bohužel tak zámožní nebývali. Až na výjimky.
Na Rýzmberku u Kdyně hlídá drak poklad. Není to ovšem drak původem, alébrž rytíř do něho zakletý
Jiný celkem bohatý a celkem rozdávačný drak žil u Nového Jičína. Pokud v těch končinách nějakého draka potkáte, nerozpakujte se otočit se k němu zády a vystrčit na něj zadek. Je to sice neslušné, ale drak to ocení zlatými mincemi. Dva draci hlídají i poklad na kopci Palánku u Bučovic.
Někdy může drak, byť neúmyslně, zachraňovat lidské životy, jako ten, který se každou noc snášel do propasti Macocha, aby se tu osvěžil olizováním uzdravujícího kamene. Na jeho hřbetě se pak dostal na svobodu loupežník Obešlík, kterého za trest do propasti spustili. Svému zachránci se nijak neodvděčil, později mu předhodil vápna plné tele. Říká se, že do Macochy létal právě drak z Líšně.
U pražského draka můžu posloužit přesnou adresou - Štupartská ulice 647/b. Ale pozor, v noci z tohoto malostranského domu, v němž mívali čerti hospodu, odlétá k svatojakubskému kostelu.
Na množství hlav jsou čeští draci nebo české prameny skoupí. V Žákavě u Plzně žil drak sedmihlavý.
Zajímavý - zvláště pro nočního pozorovatele - byl drak z Dobešova od Nového Jičína. Měnil podobu, takže ani jeden popis se neshoduje s druhými. Jednou vypadal jako okřídlený had, jindy jako ohnivý sloup ...
Na hradě Obřany u Bystřice pod Hostýnem žil drak jménem Čmoch. Velký, se zlatou korunkou a stříbrnými křídly. Od postrachu kraje pomohl lidem místní zbojník Gargulák.
A to by bylo prozatím vše.
(2.11.2002)

Krupobití a kdo za ně může

V pondělí na mne nečekaně zaútočilo nebe. Schytal jsem (zvláště za uši to bylo nepříjemné) bubnovou palbu krupobití. A napadlo mne, pochopitelně, poohlédnout se po viníku.
Prozaický fakt, že se kroupy tvoří díky silnému vzdušnému proudění, v němž turbulence vynáší, mnohdy až stokilometrovou rychlostí, ledové krystalky, na něž se nalepují podchlazené ledové kapky, mi nepomohl. Přesto jsem odhalil řadu podezřelých. Další šetření pokračuje, s dvojicí nejvíce podezřelých vás seznámím.
Dušičky
Jsou to blízcí příbuzní planetníků a stuhačů. Vystupují jako špeditérská firma, tahající po obloze těžké cumulonimby, bouřkové oblaky. Náklad je to těžký a tak ho někdy a někde upustí, občas si cíl vyberou sami. Pro tak namáhavou dřinu se těžko shánějí dobrovolníci a tak podle některých, patrně původnějších pramenů, jsou dušičky dušemi sebevrahů, stejně jako jihopolští planetníci. Jiná verze jejich původu je zařazuje mezi padlé anděly, kteří nedopadli na zem a nestali se čerty. Zůstali viset ve vzduchu a prožívají své peklo tam.
Jako vyhnaní opozičníci nemají rádi svou někdejší rodinu a tak nesou nelibě zvuk zvonů. Proto se na bouřky zvonilo. V době předfranklinovsko-divišovské (čili předhromosvodní) stála tato magická praktika život mnoha zvoníků. Proto ji zvláštním výnosem zakázal císař Josef II.
Rozobabel
je druhým podezřelým. Obr, snad holohlavý, tahající kroupy v obrovském pytli. Vysypává svůj náklad na vybraná místa. Jakožto démon antropomorfní může po příslušném zaříkání zajít na návštěvu. Když pak odchází, dveře se za ním samy zavírají.
Pondělní případ však vypadá na brzké založení ad acta. Kromě výše uvedených totiž kroupy nosili v rámci své záškodnické činnosti i čerti, stejně jako počasí ovládající čarodějnice.
Ve Východních Čechách na vrchu Kozákově svého času působili tři železní obři, případně čtyři muži se železnými tyčemi. Obři ledovým dechem zmrazili jednu kozákovskou studánku, led rozdupali a pak rozhazovali po okolí.
A to jsem vzal v potaz jen meteorologické bubáky tuzemské. Při postupující globalizaci se mohlo docela dobře stát, že Jižní Čechy navštívila bytost jinozemská, kupříkladu Uawhatu z Nového Zélandu, baskičtí Eate, Maju či Mari, nebo peruánský Ccoa
Ale o těch snad někdy příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama