VZESTUP A PÁD (1939-1945)
Jeho triumf spočíval na poli politickém a diplomatickém a vděčil za něj pouze sám sobě, svému úsudku a své odvaze. Hitler si byl naprosto jist prohnilostí francouzského politického režimu a věděl, že infekce zasáhla už i francouzskou armádu. O pacifismu a degenerovanosti Británie nepochyboval. Až přijde řada na Polsko, přijmou oba rozdrcení této země jako holý fakt a zachovají se asi tak, jako před rokem v případě Československa. Již několikrát se Hitlerův instinkt ukázal jako správný, kdežto námitky a obavy generálů jako chybné a neopodstatněné.
To znamenalo, že co se týče zbrojení musí být po všech stránkách daleko před spojenci. Pozemní armáda dozrávala každým měsícem. Vnitřní rozklad ve Francii a nedostatek pevné vůle v Británii byly příznivými faktory, které působily ve prospěch Německa. Věděl, že k vítězství nikdy nevede přílišná jistota.
Historikové i ti, kdo nemusí, žít ze dne na den , to mají snadné. Prostě jen prohlásí, že by mohl mít v rukou celý svět, kdyby se tehdy neukvapoval, počkal ještě dva tři roky, než jeho síly ještě více vzrostou, a pak teprve udeřil. Ale tak tomu ve skutečnosti nebylo. Hitler se rozhodl pospíšit si a vést válku dokud byl ještě na vrcholu svých sil.
Francie je vyřízena
![]() | Od listopadu 1939 bylo západní německé tažení do Francie několikrát odloženo. Jako definitivní datum útoku určil Hitler 10. květen. "Podivná válka" skončila. O půl šesté ráno 10. května 1940 překročila německá vojska překročila nizozemské, lucemburské a belgické hranice. Důvody a smysl západního tažení, realizovaného pod krycím názvem "Fall Gelb", objasnil vrchní velitel branné moci v provolání plném patetických frází a historických reminiscencí. Boj, který právě vypukl, měl podle Hitlera rozhodnout o osudu německého národa pro příštích tisíc let. Šest týdnů, během nichž se Francie zhroutila, bylo vyplněno jekotem stuk a drtivými údery pancéřových svazů. Pro drtivou většinu obyvatel západního světa znamenalo německé vítězství absolutní šok. |
Anglie vzdoruje
Svět zděšen německým vzestupem se náhle Hitlera zalekl. Ten chtěl uzavřít s Británií mír, ale unikla mu ona závratná proměna, k níž došlo ve Velké Británii i celém světě: nechápal jak se ti, kteří tak usilovně prahli po míru, mohli přes noc změnit v neúnavné bojovníky, jimž šlo jen a jen o vítězství. Hitlerovi se nepodařilo Británii udusit ani přemoci. Bylo jasné, že ostrov vydrží až do konce. Bez převahy na moři a ve vzduchu se německé armády přes kanál La Manche dostat nemohly.
Německý pokus pokořit britský národ a zlomit jeho válečné úsilí a odhodlanost bombardováním také nevyšel a blesková válka stála mnoho sil. S oživením operace "Lvoun" bylo tedy třeba ještě mnoho měsíců vyčkávat, ale týden co týden britské armády sílily a rozrůstaly se co do výzbroje, takže invaze by byla stále náročnější a problémy s přepravou stále větší. Ani tři čtvrtě milionu mužů by v dubnu a květnu 1941 nestačilo. A kde by Němci tehdy vzali tolik lodí, bárek a speciálních vyloďovacích plavidel, která by na tak velký úder přes moře potřebovali ?
Zbýval už jen rok, aby britské letectvo předčilo co do počtu letounů německou luftwaffe. Záleželo jen na továrnách v Británii a Spojených státech a na výcvikovém zázemí pro piloty v dominiích, především v Kanadě. Stejně jako Napoleon v roce 1804 upustil nyní i Hitler od útoku na Britské ostrovy, alespoň dokud bude hrozit nebezpečí z východu. Nyní měl pocit, že se musí nejdříve vypořádat s Ruskem a až potom nasadit všechny síly na invazi do Británie.
Puzen stejnými pohnutkami a ideály jako Napoleon, když pochodoval se svou velikou armádou z Boulogne k Ulmu, Slavkovu a Friedlendu, upustil Hitler od své touhy a potřeby zničit Velkou Británii.
Středem všech dějů byly nyní spíše vztahy mezi nacistickým Německem a sovětským Ruskem. Stalin se snažil, jak nejlépe mohl Hitlera uspokojit a věrně s ním spolupracoval, ale - abychom mu nekřivdili - zároveň dával dohromady všechny síly, které se mu v kolosálním sovětském Rusku podařilo sehnat. On i Molotov posílali při každé příležitosti do Německa vřelé gratulace k vítězství.
Z Ruska do říše tekl vydatný proud potravin a surovin. Také vstupovaly do hry názorové neshody ohledně Finska a Rumunska. Sovětské vůdce šokoval pád Francie, neboť znamenal pád druhé fronty, po jejímž obnovení záhy poté volali. Tak náhlý kolaps rozhodně nečekali. Ve skrytu duše počítali s tím, že se na západní frontě obě strany navzájem vyčerpají. A najednou žádná západní fronta nebyla!
Postupně však dospěli i v Kremlu k poznání, že Británie vydrží vleklou, ba nekonečnou válku, během níž se může stát cokoliv, jak ve Spojených státech, tak v Japonsku. Stalin si stále více uvědomoval, co mu hrozí, a chtěl získat ještě více času. Nicméně je pozoruhodné jaké výhody Stalin obětoval a jaké riziko podstupoval, jen aby udržel přátelské vztahy s nacistickým Německem. V období od září 1940 až do okamžiku německého vpádu v červnu 1941 se vskutku choval lhostejně, jako lstivý, ale věci neznalý obr.
Zničující válka na východě
V červnu 1941 Hitler udělil na válečné poradě ústní rozkazy, jimiž značnou měrou ovlivnil chování německé armády k ruským vojákům a lidem a dal podnět k mnoha násilnostem.
Zanedlouho začala nacistická vojenská operace Barbarossa v Sovětském svazu. Zpočátku se vyvíjela slibně, přesto však nedosáhla toho roku stanovených cílů. Následujícího roku sice německé jednotky postupovali dál, přesto došlo na konci roku k obratu u Stalingradu. Rok 1943 byl bodem obratu ve válce, toho roku se začala válka pro třetí říši vyvíjet nepříznivě, změna na východní frontě nenastala ani po nacistické ofenzívě u Kurska.
Strategická chyba
V jisté fázi se Hitler dopustil zásadní strategické chyby ve vedení války. Vzhledem k odklonu Itálie, vítěznému postupu Ruska a očividným britsko-americkým přípravám na operaci přes kanál La Manche měl tedy soustřeďovat a budovat mocnou německou armádu jako centrální zálohu, neboť jen tak by mohl využít nejen vojsk, ale i výhodného postavení, které zaujímal, včetně vnitřních linií a znamenitých komunikací. Hitler vlastně upředl pavučinu a na pavouka zapomněl. Pokoušel se udržet všechno, co získal. Značné síly marnil na Balkáně a v Itálii, ač mu muselo být jasné, že z hlediska hlavního tažení žádnou významnou roli sehrát nemohou.

Ale centrální záloha o síle třiceti či čtyřiceti mobilních divizí špičkové kvality soustředěná v centru říše vybudována z jednotek stáhnutých z Balkánu, Itálie či Norska by se mohla stát strategicky velmi účinná. Mohl se například napřesrok pustit do boje s Brity a Američany, řekněme do dvou týdnů po vylodění v Normandii a nasadit proti nim odpočaté jednotky v přesile. Bylo zbytečné vynakládat úsilí v Itálii a na Balkáně. To, že nakonec z neznámých pohnutek učinil, nutno chápat jako promarnění poslední příležitosti.
Mussolini slavil 29.července šedesátiny. Avšak již pětadvacátého začaly do Hitlerova hlavního stanu přicházet z Říma znepokojující zprávy. Večer se všichni dozvěděli, že Mussolini rezignoval či byl sesazen a že král nominoval jako jeho nástupce Badoglia. Tehdy se zrodily plány na záchranu Mussoliniho, obsazení Říma a všemožnou podporu italského fašismu. Byly vypracovány plány na uchvácení italského vojska, obsazení klíčových pozic v celé Itálii a zastrašení italských posádek na Balkáně a v Egejské oblasti.
U konce svých sil
V polovině dubna roku 1945 už nemohlo být o pádu hitlerovského Německa nejmenší pochyb. Útočící armády svíraly zemi z obou stran a mezera mezi nimi se den ode dne zužovala. Hitler ještě 20. dubna uvažoval, že opustí Berlín a usadí se v opevněních v Bavorských Alpách. Toho dne uspořádal poradu s předními nacistickými vůdci. 22. dubna 1945 učinil Hitler své poslední rozhodnutí: zůstane v Berlíně až do konce. Hlavní město záhy obklíčili Rusové a fuhrera tím připravili o všechny šance. Zbývalo mu jen poslední: připravit uprostřed trosek města svou vlastní smrt. Oznámil nacistickým pohlavárům, kteří s ním zůstali, že hodlá zemřít v Berlíně. Jelikož si Goring Hitlerovo rozhodnutí vyložil jako abdikaci, požádal o svolení, zda smí formálně vystupovat jako fuhrerův nástupce. Jako odpověď přišlo okamžité propuštění ze všech jeho funkcí.
Adolf Hitler ke konci války byl ve velmi špatném psychickém i fyzické stavu. Není přesně jasno, zda to bylo zapříčiněno Parkinsonovou nemocí nebo vlivem užívání velkého množství silných léků, které užíval v hypochondrických záchvatech. Dalo by se říci, že on sám byl dítětem štěstěny. Z bezvýznamného malíře akvarelů, se základním vzděláním, se stal člověk, který převrátil ve 30. a 40. letech svět naruby.
Hitler učinil poslední vůli 29. dubna 1945 v časných ranních hodinách. Ta končí větou: "Především zavazuji představitele národa a celou jeho družinu k pečlivému dodržování rasových zákonů a nemilosrdnému odporu proti světovému traviči všech národů, mezinárodnímu židostvu." Dorazili zprávy o Mussoliniho smrti, kterého spolu s jeho milenkou znetvořili italští partyzáni. Všechno bylo až s podivem přesně načasováno. Ještě třicátého Hitler v klidu poobědval se svojí družinou, po jídle podal všem přítomným ruku a pak se vzdálil do svého pokoje. O půl čtvrté třeskl výstřel.
Členové fuhrerova osobního štábu vešli dovnitř a spatřili jej ležet na zemi s revolverem po boku. Zastřelil se ranou do úst. Eva Braunová (Hitlerová), s níž se oženil v těchto posledních dnech, ležela bez známek života vedle něho. Otrávila se kyanidem. V jednom kráteru po bombě na zahradě říšského kancléřství jsou obě mrtvoly spáleny s 200 litry benzínu. Hitlerova kremace probíhala za stále silněji slyšitelné ruské kanonády, jakoby na znamení pochmurného konce Třetí říše. Nekonal se tedy žádný smělý útok Adolfa Hitlera přímo do nepřátelské palby. Žádná obrana do posledního náboje na schodech k říšskému kancléřství. Žádná dramatická hrdinská smrt. Hitlera, který si svět a život vždycky uměl představit jen jako operu, nic bombastického již nenapadlo.
