Stalo se před čtyřmi lety v létě. Chachina měla zrovna jeden z jejích uklízecích záchvatů, tak jsem sbalil tehdy dvouletého Adámka a šli jsme se projít, abychom se jí doma nemotali.
Adík už bez potíží chodil a tak jsme vyrazili bez golfek pěšky. Cestou jsme potkali lahůdkářství a já, jakožto vzorný a pozorný manžel ;o) jsem usoudil, že za ten veleúklid by si Chachina zasloužila nějakou tu ňamku.
To jsem ovšem ještě netušil, co mě čeká. Poté, co jsem tedy pro svou drahou polovičku nakoupil slané dobroty, nechal jsem se obměkčit potomkovým psím pohledem a koupil mu asi 10 deka vážených ovocných bonbónků.
A pak to přišlo. Když mi prodavačka podávala přes pult pytlík s bonbóny, kousnul mě Adík, patrně z vděčnosti, vší silou zezadu do stehna. Kromě toho, že to dost bolelo, jsem se příšerně lekl, takže jsem hlasitě zařval "Uááá" z půl metru (naklonil jsem se dopředu, abych dobře dosáhl na podávaný pytlík) prodavačce přímo do obličeje. Ta se taky příšerně lekla, zařvala "Uááá" a v tom leknutí vyhodila igeliťák s bonbóny do vzduchu. Co čert nechtěl, ještě ho nějak chatrně zavázala, takže se jeho obsah rozletěl prakticky po celém obchůdku.
V tu chvíli jsem vážně nevěděl, co mám dělat. Prokousnutá noha mě bolela, vykulené a ječící dítě se mi tam válelo po zemi v těch bonbónech, prodavačce nějak divně cukalo oční víčko, přítomný hlouček ostatních kupujících z toho měl Silvestra a já cítil, jak na mě jde neovladatelný záchvat smíchu.
Co k tomu dodat ? Bonbóny jsme si tehdy s Adíkem neodnesli a já od té doby obcházím ono lahůdkářství širokým obloukem, což sám sobě zdůvodňuju starostí o zdraví té postižené prodavačky. Nerad bych, aby se jí ten tik vrátil, kdyby mě zase uviděla ... pokud ji ovšem od té doby vůbec někdy přešel :o)))